Theme on Saturday #24| Jak se ze čtenářky stala blogerka...

Většina z vás si jistě všimla, že ve středu můj blog oslavil dvouleté výročí. V loňském roce žádné oslavování Knižního přátelství neproběhlo, ale letos jsem se rozhodla jeho narozeniny neopomenout, neboť se v mém životě udála velká spousta význačných věcí - a to právě a jen díky němu. Začátky už mám za sebou a nyní se snažím svůj blog rozvíjet. A přestože mě neopouští můj povahově zakořeněný pocit, že nic není dokonalé, jsem na svůj blog patřičně pyšná. Je to jedna z nejpozitivnějších věcí, která se mi v životě podařila. A těším se z toho, že jsem u ní tak dlouho vydržela. Mé zájmy se každou chvíli mění, ale blog je něco, co zůstává, protože se koneckonců dá psát o čemkoli...

Přesně si pamatuji den, kdy jsem s blogováním začala. Blížil se zrovna konec února a venku chumelilo. Byla jsem sama doma a potřebovala jsem se s někým podělit o pocity z knihy Marcelo ve skutečném světě od Francesca X. Storka. A tak se to stalo -  sedla jsem si k notebooku a založila blog. Nad jeho názvem jsem nijak zvlášť nepřemýšlela. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na nástěnce jsem spatřila svůj oblíbený citát: "Čteš-li knihu poprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého." A ten mě inspiroval k pojmenování blogu Knižní přátelství. Od té doby se můj blog rozšířil o mnoho dalších témat, ale nemám v plánu název měnit. Založila jsem ho kvůli knihám a právě díky nim jsem také získala spoustu nových přátel. A i když nepíši pouze o nich, nikdy o nich psát nepřestanu.

Přestože název zůstal stejný, od samého počátku prošel tento blog mnoha změnami. Zjednodušila jsem jeho design; začala jsem fotit a právě z fotografií jsem udělala jeho hlavní zaměření. Kromě psaní recenzí jsem se začala věnovat také tematickým článkům o knihách a literatuře obecně. Se svými čtenáři sdílím střípky z mého života v pravidelných příspěvcích Five things, přispívám zde svými recepty na sušenky a nově jsem začala blogovat také o módě. V hlavě mám navíc spoustu dalších nápadů, které budu na svém blogu postupně rozvíjet. A nezbývá mi, než věřit, že se vám tu bude stále líbit a i nadále se sem budete rádi navracet. Protože k tomu, abych v psaní Knižního přátelství mohla pokračovat, potřebuji především vás...

Nejen blog však za ty dva roky prošel změnami. Také já jsem se změnila. Když jsem tehdy sepisovala svůj první příspěvek, byla jsem úplně jiným člověkem, než nyní, když tu sedím a vzpomínám. Byla jsem druhým rokem po maturitě a užírala jsem se tím, že jsem se nedostala na vysokou. Měla jsem vztek. Ovšemže měla. Ráda jsem se učila a byla jsem dobrá ve všem, pro co jsem se rozhodla, tak proč mě tam nechtěli? Záviděla jsem spolužákům, kteří na střední prolézali s odřenýma ušima a najednou končili svůj první rok na vysoké, zatímco můj život stál na místě a nikam nesměřoval. Měla jsem hrozný pocit nespravedlnosti. A kromě toho jsem v sobě stále neměla vyřešenou otázku jídla. Nebyla jsem už nezdravě hubená, ale také jsem nebyla ve svém těle s nově přibranými kily spokojená. Byla jsem tenkrát opravdu hodně nešťastná. Ale mohla jsem si za to sama. Myslím si totiž, že největším neštěstím pro mě bylo to, že jsem se kvůli starostem zapomněla věnovat všemu, co mi skutečně dělalo radost. Jediný únik pro mě v tom čase představovaly knihy; hltala jsem jednu za druhou a to mi pomohlo. Přestala jsem se při nich totiž přespříliš prožívat. Postupně jsem začala zapomínat na svoje starosti, oprostila jsem se od všech svých neduhů a začala jsem se cítit volnější a spokojenější, i když mě čekala ještě dlouhá cesta...

A když jsem pak začala psát blog, opustil mě i pocit toho, že nedělám nic smysluplného. Můj život s ním naopak zase smysl dávat začal. Už první komentář mi dal najevo, že si mé práce někdo všiml a ocenil ji. Postupně se má čtenářská základna začala rozrůstat a já si uvědomila, že se mi povedlo něco neskutečného - a sice to, že jsem někoho dokázala inspirovat. Ten pocit byl opravdu k nezaplacení. A někdy v té chvíli jsem se začala uzdravovat a opět myslet pozitivně. A možná právě proto, že mi Knižní přátelství pomohlo vyrovnat se svým životem a především mnou samotnou, na něj teď nedám dopustit. Je pro mě opravdu hodně důležité, ale samozřejmě z něho nejsem živa, takže jsem si musela najít práci. Smířila jsem se s tím, že na vysokou chodit nebudu, když jsem si uvědomila, že si svůj život dokážu naplnit i bez ní. Trvalo mi to sice nějakou dobu, ale teď už vím, že můžu být šťastná i jinak. A i když mě práce od blogování jistým způsobem odvádí, protože času je s ní mnohem míň, zároveň mi blogování umožňuje, protože bez ní bych si nemohla dovolit pořídit foťák a mnoho dalších nezbytností včetně knih. To už je takový krásný paradox života, který prožíváme všichni...

Mám v sobě hodně optimismu, ale protože jsem tvůrčí člověk a k tomu navíc příšerný perfekcionalista, propadám občas nejrůznějším nezáviděníhodným náladám. Odmalička jsem kreslila a umění jsem studovala i na střední, takže jsem se výtvarnu věnovala poměrně velkou část  svého života. Jenomže jsem se při kreslení nikdy necítila šťastná. Byla jsem věčně nespokojená s výsledkem a své obrazy jsem ničila ještě dřív, než jsem se je vůbec pokusila dokončit. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne vyměním tužku za objektiv a že focení mě skutečně bude dělat šťastnou. Ale stalo se. Život je plný možností. A můj blog mě je naučil vidět a využít. Cézanne kdysi řekl: "Námět je záminka k tvorbě." A pro mě je tou záminkou Knižní přátelství...

V širších souvislostech jsem už schopná spatřovat v tom, že jsem se nedostala na vysokou, smysl. A dokonce za to být šťastná. Přestala jsem svým spolužákům slaboduše závidět a naopak jsem jim začala jejich úspěchy přát. Konečně jsem také začala mít ráda své tělo a vrátila se ke svému původnímu vztahu k jídlu - opět jsem jej začala zbožňovat. Naučila jsem se, že neúspěch může někdy znamenat úspěch, neboť vám ukáže další cesty, které vás dovedou na nová místa. Nebýt totiž toho všeho, co mě k založení tohoto blogu přimělo, nikdy bych možná nepřišla na to, co bych doopravdy chtěla dělat. Bez Knižního přátelství bych taky nedostala svoji současnou práci. A co je vůbec nejdůležitější, nikdy bych nepoznala vás. Můj život by byl zkrátka nepředstavitelně chudší...

O tom všem jsem se zde rozepsala proto, že moje vlastní historie je historie mého blogu neodmyslitelnou součástí. Kromě toho na narozeninových oslavách se přece vždycky vzpomíná. A protože jsem s dřívějšími událostmi již dokonale vyrovnaná, dokážu teď o nich otevřeně mluvit. Také jsem chtěla vám ostatním, co jste si blog ještě nezaložili, ale rádi byste, ukázat, že není čeho se bát. I když si třeba teď myslíte, že nemáte, čím přispět, postupně možná zjistíte, že dokážete své okolí inspirovat stejně, jako jste jím inspirováni vy sami...

A nyní opusťme minulost a pojďme se společně těšit na všechno nové, co nás na tomto blogu čeká. Děkuji vám za vaši přízeň, milé a povzbudivé komentáře a přátelská slova, která mě motivují k pokračování. Práce na tomto blogu mě baví a naplňuje radostí, proto doufám, že Knižní přátelství bude ještě dlouho dělat na oplátku radost zase vám.