Theme on Saturday #23| Nicholas Sparks

“Love is like the wind. You can't see it. But you can feel it.”

Přesně si pamatuji své první seznámení s Nicholasem Sparksem. Ach, ano. Jak bych mohla zapomenout. Chodila jsem tenkrát ještě na základní školu, mohlo mi být tak třináct let, a nebyla jsem zatím žádnou velkou čtenářkou. Jednou v neděli odpoledne jsem se unavená z běhání po zahradě svalila do pohovky v obýváku a pustila si televizi. Narazila jsem na film "Dlouhá cesta". Byl už sice ve třetině, ale zaujal mě, a tak jsem se dívala dál. Byla jsem tehdy ještě v tom sladkém věku, kdy jediný možný konec, který pro mě připadal v úvahu, byl ten šťastný. Proto jsem se nechtěla smířit s nenadálým vývojem událostí, k nimž ve filmu došlo. Příběh Landona a Jamie mi vysloveně zlomil srdce. "Takhle to přece neskončí. To nemůže být pravda!" přesvědčovala jsem samu sebe. Ale postupně mi začalo docházet, že svět není vždy spravedlivý a hned vzápětí přišel neútěšný pláč. Když film skončil, nemohla jsem ho pustit z hlavy. Druhý den ve škole jsem se pak o něm bavila s kamarádkami, které ho taky viděly. Ale komentovaly jsme jen to, jak na nás zapůsobil hlavní hrdina, jehož ztvárnil Shane West. Nedala jsem před nimi najevo, jak moc mě ten film zasáhl, ale od té doby už jsem na něj nikdy nedokázala zapomenout. V nejbližších letech jsem pak neměla to štěstí vidět jej znovu, ale i tak se mnou byl všudypřítomný. Měla jsem ho v mysli i srdci. A stále mě bolelo, jak příběh lásky dvou mladých lidí skončil...

 “Sometimes you have to be apart from people you love, but that doesn't make you love them any less. Sometimes you love them more.”

A pak, po letech, jsem v knihkupectví narazila na několik románů Nicholase Sparkse. Okamžitě jsem si vybavila Dlouhou cestu (v originále A Walk To Remember), která byla právě podle jedné z jeho knih natočena. Do té doby jsem se po jeho dalších románech nesnažila pátrat. Ale když jsem je najednou měla přímo před sebou, připadalo mi to jako znamení. Postupně jsem si všechny koupila a přečetla. Od té doby se Nicholas Sparks stal jedním z mých nejmilejších spisovatelů. A nutno podotknout, že mezi nimi dodnes zaujímá obzvláště speciální místo. Všechny jeho další knihy ke mně promlouvaly stejně důvěrně jako ta první. Jeho Poslední píseň byla vůbec první knihou, která mě rozbrečela. A u všech ostatním jsem brečela taky. Knihy Nicholase Sparkse se zkrátka bez pláče neobejdou. Je to zvláštní. Četla jsem už spoustu ve své podstatě dojemnějších příběhů, ale přece mi u nich slza neukápla. Nicholas Sparks jako by své knihy psal čirým, upřímným a ničím neředěným citem. Obsahují něco magického a kouzelného. Vždycky se do nich zamiluji a zcela jim propadnu. Bez výjimky všechny jeho příběhy se kupí v mém srdci a neustále jej rozechvívají těmi nejryzejšími emocemi. Jsou to jedny z knih, díky nimž si silně uvědomuji, že žiji. Nedovedu vlastně docela dobře vyjádřit, proč tomu tak je. Nemám pro to logické vysvětlení, ale cítím to.

“True love is rare, and it's the only thing that gives life real meaning.”

Je zřejmé, že právě Nicholas Sparks a jeho kniha Nezapomenutelná cesta může za to, že jsem si nedokázala zamilovat Hvězdy nám nepřály od Johna Greena tak jako ostatní čtenáři po celém světě. Přestože jsem u nich brečela jako želva, příběh Landona a Jamie stále zůstává mému srdci tisíckrát bližší - a navždy také zůstane. Je to příběh, který mě neustále inspiruje a aniž bych si to vůbec uvědomovala, ovlivňuje mě v rozhodování a smýšlení. A troufám si říct, že mě také dělá o něco lepším člověkem.

Když se nějakého milovníka knih zeptáte, jaká ze všech knih je jeho nejoblíbenější, pravděpodobně vám nebude umět odpovědět, protože to je stejné, jako byste se ptali šťastného rodiče, aby si mezi svými dětmi vybral dítě, které má nejraději. Je tolik úžasných a nádherných knih a i pro mě je těžké mezi nimi volit, ale přece můžu s čistým svědomím říct, že mám svoji nejmilejší. Knihu, která se mě dotýká víc než ty ostatní a která mezi nimi nikdy nezapadne. A tou knihou je právě Nezapomenutelná cesta. Teď jsem ve vás svým neochvějným přesvědčením jistě vyvolala nedůvěru. Vždyť přece jsou tu ještě Tři kamarádi, Romeo, Julie a tma, Jana Eyrová, Dcera sněhu, Eragon, Malé ženy a spousta dalších knih, které mám tak strašně ráda a neustále o nich mluvím. Ano, ale Nezapomenutelná cesta z řady oblíbených knih svým způsobem vybočuje. Není to oblíbenost, která by přešla s další skvělou přečtenou knihou. S touhle knihou je to jiné, konstantní a neměnné. A to od první chvíle, kdy jsem ji přečetla. Je to kniha, k níž se budu stále navracet a nikdy ji neopustím bez slz. Kniha, kterou můžu číst v jakýkoli čas a v jakékoli náladě. Kniha, která se nadobro usídlila v mém srdci. A vždy to bude jedině ona, již si vyberu, i když si nejsem tak docela jistá, zda si ona nevybrala mě...

“If conversation was the lyrics, laughter was the music, making time spent together a melody that could be replayed over and over without getting stale.”

Všechny filmy, které kdy byly podle Sparksových knih natočeny, jsem viděla nesčetněkrát a všechny také patří mezi mé oblíbené. Ačkoli se vždy nedrží svých knižních předloh, a tak se kvůli nim většina lidí mylně domnívá, že Sparksovy knihy jsou přeslazené. Tak to ale opravdu není. Jsou o lásce v jejích nejopravdovějších podobách - a kdo by něco takového mohl nazvat klišé, když je to to jediné, co našim životům dává smysl...?

V knihách Nicholase Sparkse se občas dějí nevysvětlitelné věci, které nelze pochopit, pokud vám chybí víra. A mně se ve spojitosti s ním stávají podobné malé zázraky. Například když jsem se takhle jednoho letního odpoledne vydala do kina na The Lucky One (v češtině Talisman). Celá natěšená jsem se pohodlně usadila v sále, a když se zanedlouho spustil film, všimla jsem si, že jsem stále sama. Ani v průběhu promítání nikdo nepřišel, a já si náhle uvědomila, že ten film vysílají jen a jen pro mě. Nějaká vyšší moc to zařídila tak, abych si jej mohla dokonale nerušeně vychutnat. Může se to zdát jako hloupost, ale není. S Nicholasem Sparksem a jeho knihami je to totiž vždycky stejné - cítím se díky nim absolutně výjimečně...

“The greater the love, the greater the tragedy when it's over.”