Theme on Saturday #10| O skřítcích muminech a vzpomínkách
"Some day you will be old enough to start reading fairy tales again."
(C. S. Lewis)
Za svůj život jsem přečetla opravdu velkou
spoustu úžasných knih, které mi daly náměty k zamyšlení, obohatily mě
nevšedními pohledy a předaly mi neocenitelné zkušenosti autorů. Nestává se mi
moc často, aby mě kniha nezaujala absolutně ničím. Ale v množství knih, které
čtu, se těžko hledají takové, které by byly naprosto neopakovatelné a
nezapomenutelné. Takové, které se usadí v mém nitru napořád a kdykoli mi
vytanou na mysli, zaplaví mě hřejivé vzpomínky. Za knihami, které tohle dokážou,
se musím vypravit hodně, hodně daleko. Do mého dětství. Vzpomínala jsem na své
úplně první čtenářské zážitky, a uvědomila jsem si, že jsou to ty, kdy mně,
bráchovi a sestřence teta předčítala příběhy o skřítcích muminech. Byla jsem
sice mezi prvními, kdo při tetině hedvábném hlasu usnul, ale tyto vzpomínky se
mi natrvalo usadily v srdci. Nepamatuji si žádný konkrétní příběh, ale vybavuji
si všechny ty kouzelné ilustrace a směsici veselých pocitů, které mě plnily
těsně před usnutím a které vnímám dodnes. Pamatuji si také společnou radost,
kterou jsme měli, když teta dokoupila nejnovější knihu o našich hrdinech. A
když nám pak začala předčítat jejich ještě nepoznaná dobrodružství. Pokud v
životě člověka existuje nějaký okamžik, který rozhodne o tom, že bude jeho
život naplněn knihami a že jednou bude také jejich vášnivým čtenářem, pak to
pro mě byl právě tento. S láskou k mumínkům vznikla také moje láska k příběhům
a knihám jako takovým. Snad proto jsem do dnešního dne nevyrostla z pohádek a
dětského vypravování. Svoji knihovnu neustále plním knihami o Medvídkovi Pú,
pohádkami bratří Grimmů a dílem Roalda Dahla. Dříve jsem se vymlouvala na to,
že si dělám zásobu do budoucnosti pro své, nebo bráchovy děti. Ale pravdou je,
že se jen honím za stejně kouzelnými zážitky ze čtení, které jsem měla jako
malá posluchačka muminích příběhů. Čas se sice nedá vrátit, ale s knihami se
můžete navracet do míst, kde jste byli nejšťastnější. Knihy o mumíncích jsem
nikdy sama nečetla, ani je nemám doma, takže jsem poprosila tetu, jestli by mi
je při příležitosti psaní tohoto článku nepůjčila. A když jsem je pak doma
otevřela a začetla se, začaly se mi vracet další a další vzpomínky, o kterých
jsem ani netušila, že je mám. Ocitla jsem se v Itálii jednoho léta, kdy si
mamka a teta udělaly dovolenou pouze s námi, bez tatínků. Myslím, že právě
tímto C. S. Lewis myslel, že jednou dospějeme takového věku, kdy se budeme moci
vrátit ke čtení pohádek. Budeme schopní se s nimi vracet do dob dětství a plně
ocenit kouzlo těch dávných časů...
Na jaké knihy máte ty nejsilnější
a nejkrásnější vzpomínky vy? Pamatujete si, které pohádky jste měli jako malí
nejradši? A předčítali vám vaši rodiče?
Mumínky miluju. Taky jsem je četla jako malá (a milovala i tu pohádku). Největší sbírku jsem ale měla komiksovou - Želvy ninja a Kačera Donalda. Hrozně mě mrzí, že se to všechno (kdysi dávno) při stěhování někde ztratilo. Všechny Foglarovky a klasické pohádky. Co bych za to teď dala. :-) Krásný článek a nádherné fotky.
ReplyDeleteMumínky samozřejmě znám, ale v dětství mě tak nějak minuli. Rodiče mi určitě četli, ale upřímně si vůbec nevybavuji co, ale nejspíš Krtečka a pak takovéty obrázkové Disneyovky jako Malá mořská víla, nebo právě Medvídek Pú a pak Děti z Bullerbynu, které se později staly jednou z prvních knih, které jsem si přečetla sama :) Ty ilustrace jsem zbožňovala :) Krásné fotky!
ReplyDeleteJedny z mých prvních čtenářských zážitků byly taky Mumínci. Půjčovala jsem si je ve školní knihovně a psala o nich čtenářský deník, někdy ve druhý nebo třetí třídě.
ReplyDeleteCo se týče vzpomínek, v srdci mám vlastně všechny dětské knížky. :)
Moje první vypůjčená kniha byl první díl Narnie. Taky si pamatuju, jak jsem se při čtení cítila. To se nedá opakovat, nicméně mám všechny knihy doma a také se hodlám pustit do všech sedmi dílů znovu. :) Jsou to krásné příběhy a vybavují se při nich vzpomínky, které ostatní knihy už nemohou dohonit.
ReplyDeleteNám četla babička - Gabru a Málinku, ale já jsem vždycky usnula tak po dvou minutách. :-) Na Muminky jsem se jako malá hlavně koukala u babičky v Polsku televizi, dávali je tam jako večerníček. Ale v dospělosti jsem se k nim vrátila a zamilovala jsem si je :-)
ReplyDeleteMumínky má moc ráda už od od malinka. Sledovala jsem je v televizi a přirostli mi k srdci. O knížkách jsem se dozvědala až o pár let později :)
ReplyDeleteJá mám nejkrásnější čtenářské zážitky z dětství spojené s knížkami od Astrid Lindgren - ať už jsou to Děti z Bullerbynu, Pipi Dlouhá Punčocha, Karkulín ze střechy nebo Madynka, ráda se k těmto příběhům vracím dodnes :)
ReplyDeleteNačisto jsi mě tím článkem dojala Veru... Sama jsem mumínky objevila až jako téměř dospělá, ihned mě naprosto uchvátili, a pamatuju si, jak moc jsem se těšila, až budu mít děti a budu s nimi ten svět čarovných příběhů sdílet. Při večerním předčítání jsem se vracela do světa fantazie spolu s vámi, a když teď po dvaceti letech čtu tvůj blog, jsem z toho naměkko... Nemáme často tušení, jaké drobné zážitky naše životy utváří a nakolik se vzájemně ovlivňujeme. Moc díky za krásnou vzpomínku!
ReplyDeleteVerunko, opět krásný článek i fotky :-)
ReplyDeletePohádky bratří Grimmů doma máme, snad od mých dvou let. Zrovna nedávno jsem tu knihu držela v ruce a živě jsem si vybavila, jak mi je maminka předčítala před spaním :-)
Mumínky jsem nečetla, ale pohádky bratří Grimmů jsem měla vážně moc ráda :-). A ještě knížku Kocourek Klubko, kde byly překrásné ilustrace :-).
ReplyDeleteNádherné fotky :-)
Mumínci mě minuli a ani v dospělosti jsem se k nim nestačila dostat, což mě moc mrzí. Já v dětství milovala například MAlého Bobše. Byla to první knížka, která mě rozplakala:)
ReplyDeleteNa mumínky mám bohužel úplně jiné vzpomínky. Knížky jsem asi nikdy nečetla, jako malá jsem nejspíš viděla pohádky v televizi. Ne, že by se mi nelíbily, ale pamatuji si na ně jako na trochu depresivní. Osamělý dům, dlouhá severská zima, kolem obchází bubák. Ale teď vidím, že to asi taková hrůza nebyla. ;)
ReplyDeleteTyhle knihy jsem nečetla, ale naprosto chápu, co tím myslíš, na mě takhle působí Děti z Bullerbynu, shodou náhod ani já celá svá dětská léta knihu nevlastnila, četla mi ji často maminka, ale půjčovaly jsme si ji vždycky od tety.. Nakonec jsem si po letech pořídila i své vydání a stále se k příběhům vracím, když mám špatnou náladu, tohle mi rozhodně pomůže.. Dávají mi pocit jistoty a lásky, je to zkrátka skvělé! A já také stále ráda čtu knihy pro děti, to si nenechám vzít, pohádky nejsou jen pro nejmenší. :)
ReplyDelete