(Ne)obyčejný kluk

Autor: R. J. Palacio
Překladatel: Renata Greplová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 320
Vazba: vázaná

Auggie je úžasný, vtipný kluk, který ujíždí na Hvězdných válkách a miluje svého psa. Ve všem co dělá a co má rád, se cítí být obyčejným, ale ostatní ho tak neberou. Od narození totiž trpí nemocí, která se projevila na jeho obličeji. Nejen proto, ale i kvůli spoustě operací, které musel prodělat, nikdy nechodil do školy. Zvykl si na život pod ochrannými křídly rodičů a své sestry. Nyní však nadešel čas, aby nastoupil do páté třídy a začal žít jako skutečně obyčejný kluk.

„August je Slunce. Já a máma s tátou jsme planety, které kolem toho slunce obíhají.“ (Via)

Najít si přátele a začlenit se je pro Auggiho ovšem strašně těžké. Všichni na něj zírají, ale nikdo si k němu při obědě nechce přisednout. Někteří se tváří překvapeně nebo znechuceně, když ho uvidí, jiní jsou dokonce vystrašení. Největší strach má ale sám Auggie. Děti totiž umějí být pěkně zlé...

„Přál bych si, aby byl Halloween každý den a abychom všichni chodili pořád v masce.“ (Auggie)

V životě jsem nečetla knihu, která by mě tak dojímala a zároveň hřála na srdci jako tato. Auggie je neuvěřitelně krásná osobnost; kdyby takových bylo na světě víc, žilo by se nám mnohem líp. Zní to možná otřepaně, ale je to tak. Díky tomu, čím si musel náš malý hrdina projít, se stal mnohem citlivějším a vnímavějším než kterékoli jiné dítě. Dokázal na svět pohlížet docela odlišně a všímal si i na první pohled neviditelných detailů, které ostatní přehlížejí. A to i přesto, že ho necitelnost okolí donutila chodit se sklopenou hlavou.
Autorčin styl psaní byl opravdu líbezný. Kniha je vystavěna tak, že si najde své příznivce mezi malými, mladými, staršími i starými. Osobně bych se ji nezdráhala doporučit mému dvanáctiletému vlastníkovi, osmdesátileté sousedce ani třiadvacetiletému bratrovi. Jsem si totiž jistá, že by si ji každý z nich zamiloval a četl ji s láskou a slzami na krajíčku. Jinak to ani nejde. Všichni v sobě máme určitou míru empatie, autorka ji v nás ale probudí s nečekanou intenzitou.
Čím si mě Palaciová opravdu získala, bylo zachycení atmosféry školního věku. Každý v knize určitě najde něco, co sám zažil nebo dělal, když mu bylo tolik jako Auggiemu, a hezky si zavzpomíná. Velice pěkně kniha popisuje přátelství, které vzniká nečekaně, ale postupně se stane opravdovým. Ukazuje, jak je vzhled vlastně nepodstatným, protože když na to přijde, nepravý přítel, který zrazuje, se nakonec stane odporným, ať už má pleť jako z alabastru, nebo ho trápí ošklivé akné. Autorka také trefně poukazuje na to, že i když toto všichni víme, řídit se tím moc dobře nedokážeme. Alespoň ne hned.
Příběh sice líčí okamžiky plné neopodstatněné krutosti lidí, kteří v životě nezažili příkoří, a proto mají pocit, že jej můžou způsobovat druhým, ale autorka neopomíná ani ty milé lidi, kterých je bohudík na světě taky ještě hodně a které neštěstí druhých netěší. I ty hodné postavy ale zůstávají lidské, tedy občas chybují. A to mi bylo na knize to nejsympatičtější.
Příběh je vyprávěn hned z několika pohledů, čtenář tak má jedinečnou možnost poznat, jak Auggiho vnímají spolužáci, sestra nebo kamarádi, ale především, jak se na sebe dívá on sám. To je na knize asi vůbec to nejlepší. Osobně jsem sice měla nejraději, když jsem si příběh mohla číst z pohledu Auggieho, ale vždy mě překvapilo, jak opravdově a uvěřitelně autorka vystihla třeba přítele Auggieho sestry nebo Auggieho kamaráda ze školy.
Tahle kniha je zkrátka překrásná, je jímavá, je neskutečně pravdivá, je smutná i veselá, někdy je krutá, ale jindy přívětivá, je prostě jako život sám. Vypráví o kráse i ošklivosti lidí, o tom, že lidé se mohou měnit, ale někteří přesto zůstávají stejní, o tom, že vždycky existuje naděje a že nikdy nic není tak černé, jak se zdá. Vypráví o jednom báječném klukovi, který nás má hodně co naučit a kterému, ač se to na první pohled nemusí zdát, by mohl každý závidět...

Hodnocení: 5/5

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Knižní klub, jehož spolupráce si velice vážím...